škarda střešní
Crepis tectorum L. subsp. tectorum – škarda střešní pravá
Jednoletá nebo dvouletá, šedozelená, 10–60 cm vysoká bylina. Lodyha je přímá nebo obloukem vystoupavá, výrazně rýhovaná, jemně pavučinatě chlupatá, často červenofialově naběhlá. Přízemní listy jsou v obrysu kopinaté, krátce úzce řapíkaté nebo k bázi znenáhla zúžené, obvykle 4–8 cm dlouhé a 1,2–2,5 cm široké, tupě špičaté, drobně zubaté nebo až kracovitě nebo lyrovitě peřenosečné. Střední lodyžní listy jsou obvykle úzce kopinaté až čárkovité, mírně rozšířenou až kratičce střelovitou bází přisedlé. Horní lodyžní listy jsou úzce čárkovité až celokrajné, společně se středními lodyžními listy podvinuté. Úbory mají v plném rozkvětu 1,5–2 cm v průměru, jsou sytě žluté, uspořádané v horní ⅓–½ rostliny do rozvolněné, řídce až bohatě větvené chocholičnaté laty. Stopky úborů jsou tenké, pavučinatě chlupaté a zpravidla roztroušeně žláznaté. Zákrov je válcovitě zvonkovitý, šedozelený, s výrazně rozlišenými zákrovními listeny.Vnější jsou bělavě plstnatě pavučinaté, často s černavými žláznatými štětinami na střední žilce. Vnitřní jsou úzce světle lemované, řídce plstnaté. Květy jsou sytě žluté, okrajové krátce přesahující zákrov, s ligulou na vrcholu 5zubou, na rubu bez červených proužků. Kvete od května do září, plodem je úzce válcovitě elipsoidní nažka.
Variabilita a možné záměny: Velmi variabilní druh rozpadající se na několik taxonů charakteristických vlastním areálem, hodnocených vesměs jako poddruhy. Jejich počet se dle autorů liší mezi 3–5. Na našem území se vyskytuje jen nominátní subspecie.
Nejčastější záměny jsou známy s Crepis capillaris a subtilními jedinci Crepis bienis. Oba tyto druhy se odlišují plochými a dělenými lodyžními listy a svěže zelenou barvou lodyhy. C. capillaris je dále typická velmi drobnými úbory.
Roste vesměs na narušených až antropogenních stanovištích, jako jsou písčiny, váté písky, pískovny, říční náplavy, koruny chátrajících zdí, paty zdí budov, pole, úhory, lesní paseky, skládky, náspy komunikací. Dříve byl častý jako polní plevel, dnes převažují výskyty na ruderálních stanovištích, zejména jde o železniční nádraží a narušované písčiny. S oblibou roste na mělkých, kyselých, sušších nebo vysýchavých, živinami i humusem chudých, dobře propustných substrátech. Fytocenologicky se uplatňuje v některých typech teplomilné ruderální vegetace svazu Sisymbrion officinalis a Dauco carotae-Melilotion (zde zejména v asociaci Dauco carotae-Crepidetum rhoeadifoliae).
Jako teplomilnější druh je rozšířen především v termofytiku, a to především v Panonském, v Českém daleko méně, a v teplejších částech mezofytika. Ve výše položených oblastech jde často o nepravidelný nebo jen přechodný výskyt. Z řady míst druh ustoupil a nejpočetněji dnes roste na písčinách mezi Bzencem a Rohatcem, ale také na některých nádražích (např. v Brně). V Červeném seznamu je druh hodnocený jako ohrožený (C3).
Na Prostějovsku dnes neznáme lokalitu žádnou. Co se údajů historických týká, existují informace o výskytu druhu z počátku 80. let 20. století z Hluchova a Čech pod Kosířem (Klimeš). Dříve byla v regionu zřejmě podstatně hojnější, např. ve Formánkově Květeně (1887) se dočteme, že jde o běžný druh.
Fotografováno: 22.5. 2012, Českomoravská vrchovina – Křižanov, nádraží
