upolín nejvyšší
Trollius altissimus Crantz – upolín nejvyšší
Vytrvalá bylina s přímou, lysou, zpravidla nevětvenou lodyhou vysokou 30–60 cm. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté, řapíky jsou na bázi rozšířené v pochvu, čepel pak je dlanitě 5dílná s obvejčitými, 3klanými, kosníkovitými až obvejčitými, zubatými až celokrajnými úkrojky. Na svrchní straně jsou tmavě až sytě zelené, slabě lesklé, na spodní straně světlejší, lysé. Květy jsou jednotlivé, koncové, až do 3 cm velké. Okvětí je kulovitě sevřené složené z 8–10 téměř okrouhlých, citrónově až žloutkově žlutých lístků. Na vnější straně bývají často nazelenalé. Nektariových lístků je 5–10, kornoutkovitých, na vrcholu lžičkovitě rozšířených, jasně až žloutkově žlutých. Kvete v květnu a červnu, plodem jsou elipsoidní měchýřky na vrcholu protažené v zobánek. Semena jsou hladká, lesklá, černá.
Taxonomická poznámka: V české literatuře je často uváděno jméno upolín evropský (Trollius europaeus L.). Tento taxon je blízce příbuzný s popisovaným upolínem nejvyšším, ale není s ním totožný, i když dříve byly pod toto jméno zahrnovány druhy oba. Upolín evropský se vyskytuje v severní a atlantské části Evropy a liší se zejména velmi krátkými zobánky na plodech. Kulturní formy s různým odstínem žluté a oranžové barvy, vesměs hybridního původu, jsou často pěstovány v zahradách.
Poznámka: Upolín je jedovatá bylina obsahující isochinolinový alkaloid magnoflorin. Řada jeho lokalit zanikla při melioracích a likvidacích vlhkých luk. Celkem bez problémů snáší několikaleté nekosení (pokud na louce nepřevládne nějaký expanzívní nebo invazní druh), citlivý je zejména na změnu vodního režimu.
Roste na vlhkých loukách, v prosvětlených lesích a na jejich okrajích, na horských prameništích a v olšinách. Vyžaduje humózní, písčité až jílovité půdy na různém, nejčastěji zásaditém podkladu. Po stránce fytocenologické je diagnostickým druhem subalpínských upolínových niv asociace Trollio altissimi-Geranietum sylvatici a subalpínských srhových niv as. Laserpitio archangelicae-Dactylidetum glomeratae, obě asociace patří do svazu Adenostylion alliariae (subalpínské vysokobylinné nivy). Také je diagnostickým druhem vegetace subalpínských pramenišť as. Swertietum perennis řazené do svazu Swertio perennis-Dichodontion palustris (vegetace nevápnitých subalpínských a alpínských pramenišť).
Druh je celkově rozšířen na relativně malém území střední a východní Evropy, konkrétně od Německa přes Polsko do ukrajinských Karpat, dále v Rumunsku, Maďarsku, Rakousku, Itálii a na Balkánském poloostrově, na jih zasahuje zřejmě až do Řecka. Na našem území se vyskytuje roztroušeně s nápadným nahloučením lokalit v severovýchodních, západních a jihozápadní části středních Čech. Dále je častější v Železných horách v prostoru mezi Skutčí a Chotěboří. Na Moravě je nejvíce lokalit na Drahanské vrchovině, v Oderských vrších a Jeseníkách. Velmi vzácný nebo úplně chybějící je v jižní části Čech, na většině Českomoravské vrchoviny a na jižní Moravě. Patří k zákonem chráněným, ohroženým a velmi ozdobným druhům naší květeny (C3, §3).
Na Prostějovsku dříve typický druh vlhkých (svaz Calthion palustris) a střídavě vlhkých (svaz Molinion caeruleae) luk celé Drahanské vrchoviny. Po melioračních zásazích a “úpravách” krajiny celá řada lokalit zanikla. Dnes roste roztroušeně především ve výše položených oblastech Drahanské vrchoviny, kde nejčastěji v chráněných územích najdeme ještě poměrně početné populace. Ty nejpočetnější jsou zejména v okolí obcí Benešov, Kořenec, Lipová, Horní Štěpánov, Otinoves a Skřípov. V níže položených částech Prostějovska vhodné biotopy vesměs zanikly. Pár jich zůstalo zachováno v Drahanském podhůří na kontaktu s VÚ Březina např. u Krumsína nebo Myslejovic. Poměrně izolovaný výskyt je znám od Bohuslavických rybníků mezi Bohuslavicemi a Vilémovem na hranici s bývalým okresem Olomouc.
Fotografováno: v květnu a červnu v letech 2006 – 2012, Drahanská vrchovina – okolí obcí Skřípov, Horní Štěpánov a Benešov
